Mohla to tušit… ?

Frmol a starosti. V práci se kupí hromada nedodělané práce, už dávno to Janu nebaví tak, jako když začínala. Na chvíli se zasní: „Krásná kancelář, pár kolegyň, se kterými si rozumí. S úsměvem chodí do práce, kde má svou agendu a po práci se jde bavit.“ … Tak si to představovala, když studovala. Ale realita je jiná. Daleko tvrdší. A také od doby snění uběhlo už dvacet let.

Jana je dnes unavená, už když vstává. Práce ji moc neuspokojuje a resty narůstají.

A doma? „Musím si promluvit s Karolínou,“ říká si už asi podesáté. Tuší, že se něco děje, ale moc se jí do toho nechce. Nebo spíš, ono by se chtělo, než dojde domů. Jenže jakmile přijde domů, nahrne se toho na ni hodně. Pouklízet kuchyňskou linku, dát prádlo do pračky a zapnout.

Zapne konvici a udělá si kafe. Znovu si vzpomene, že si chtěla promluvit s Kájou. Zamyslí se: „Ta holka mě ani nepřišla pozdravit.“ A tak vejde do pokojíčku. Neťuká, protože ví, že dcera má nejspíš sluchátka, a tak by ji stejně neslyšela.

„Ahoj mami,“ usměje se Kája a dál sedí, poslouchá hudbu a kouká na tablet. „Něco nového?“ ptá se Jana. „Nic, dobrý,“ odpoví Kája, čímž pro ni rozhovor skončí. Jana povzdechne, neví, jak začít, a tak se otočí a jde zpět do kuchyně, kde začne připravovat večeři.

„Co si dáš?“ Křikne směrem k pokojíčku. Žádná odpověď. „Ach jo,“ pomyslí si. Stýská se jí po těch večerech, kdy Kája přiběhla, sotva Jana vešla do bytu a štěbetala. Co by za to dnes dala. Je tu takové ticho. A Kája nějak málo jí. Většinou v poslední době nevečeří, tvrdí, že už jedla.

„Musím ji začít víc hlídat.“ Pomyslí si Jana. Zamyšleně vejde do koupelny a v tu chvíli se zarazí. Kája se právě chystá sprchovat, a tak ji Jana po velmi dlouhé době zahlédne jen ve spodním prádle. Lekne se jejího těla. „Panebože, ta je hubená! Žebra jí lezou ven, je tak drobounká!“ „Mami ven!“ Křikne skoro s pláčem Kája a vrhne se po ručníku, který přes sebe přehodí.

Jana odejde z koupelny jako v mrákotách… „Tohle ne! Mockrát to slyšela, jak dnes ty holky blbnou, ale to byly dcery kamarádek či známých nebo o tom četla…ALE NE JEJÍ KÁJA. Sedá si v kuchyni ke kávě a aniž ví, uchopí hrnek a napije se. Brr, studený kafe. Tohle jsem nechtěla, to ne, to není spravedlivé…

Už těch mých problémů bylo dost. Kája ne, vždyť to byla vždy tak hodná holka. Vše perfektní, skvěle se učí, sportuje. „Jak dlouho to trvá? Jak to, že jsem si toho nevšimla?!?“ Začne se obviňovat. A hlavně: „Co s tím mám dělat?“ To zvládneme, domluvím ji … myslí si.

… Bude to tak jednoduché?