LEDOVÁ KRÁLOVNA

Vesmír. Spousta hravých rozpustilých duší, plynoucích v lehkosti, klidu a míru a prolínajících se navzájem. Najednou se tři duše oddělí a jedna z nich řekne: “Je čas. Já půjdu první.” Další rychle: “Já hned za tebou.” A ta třetí klidným vnitřním hláskem sdělí: “Já si pár let počkám, a pak Vám přijdu připomenout svým zrozením odkud jste přišly a kým jste.” Každá z nich si zároveň zvolí, který z darů si pro tento život volí a co bude smyslem jejího života. To už si ale nechají pro sebe.

Shlíží z nebes a vědí, že si pro toto zrození zvolily těžký úkol, potřebují tudíž najít bytosti, které je svou přítomností budou nutit vzpomenout si, kým jsou. Vyberou si nádherný, velmi křehký mladý pár a těší se na své zrození.

Je čas. Vím, že jsem se na tento život, co přijde, připravovala mnoho životů. Teď se ukáže, zda zvládnu velký úkol, který jsem si spolu se spoustou dalších duši zvolila, protože už přišel čas na změnu. Velkou změnu.

“Povedlo se. Jsem tu. Panebože nezbláznila se ta ženská?ˇ Chodí do práce, přestože má 10ti měsíční dítě a mě druhý měsíc v bříšku. To to pěkně začíná, mám problém se tu udržet. Bojím se, že vypadnu. Hned po příchodu do 3D světa tak tato duše zjistí, co to je strach o život a ztráta bezpečí. Naštěstí se jí podaří uhnízdit se, těší se na svět a duši jí nejbližší, která už na ni čeká.

“Uáááá.” Co se to děje? Ostrá světla. Bolí to. Uvědomění: “Aha, život bolí.” Konečně. Laskavá žena s očima plnýma něhy, lásky a úsměvu. Óóó, ta je krásná! Takhle teda vypadá moje máma zvenčí. Uvnitř to bylo příjemné, vím, že je moc milá a něžná, zároveň trochu ustrašená. To bude v pořádku mami. Už jsem tu JÁ.

Konečně. Konečně vidím tu dušičku, která na mě rozechvěle čekala. Ale co to, je sice ráda, že mě vidí, zároveň se dívá trochu nevraživě, že jí snad beru mámu. “Halóó, co blbneš, vždyť jsme se tak domluvily!” … Že by už zapomněla? Nezapomněla na mě, ale na svůj úkol a naši domluvu. “Aha, jaký že vlastně úkol tu mám já?” Nevím, já to nevím! No, to bude zajímavé.

“Au, to bolí. Uááá, pomoc, mami pomoc, ona mě kousla.” Ručička bolí, ona mi snad ukousla prstíčky. Maminka přiběhne, vyndá mě z kočárku a vidí bolavou ručičku. Lekne se a jen doufá, že je v pořádku. Hladí mě a zároveň se tichým rozzlobeným hlasem ptá? “Zuzanko co jsi to udělala? Proč jsi jí ublížila?” “Bere mi tě. Všímáš si jenom jí” myslí si malá 1,5letá Zuzanka. “Jsi moje. Já Tě potřebuji!” Zároveň ví, že tohle nechtěla. Sama se lekla toho, co se stalo. Někde tam uvnitř jí něco problesklo. Na něco si vzpomněla. Duše v nebi spolu v tichu rozmlouvají. Jsem tu i pro ni. Jsme tu spolu. Známe se celé věky. Začíná cítit radost a štěstí. Ví, že už mi neublíží.

A tak plynou dny… Maminka je skvělá. Milá, hodná, usměvavá. Ta toho zvládá. Ani na chvilku se nezastaví. No však také má mě a ještě tu druhou holčičku, která je jen o jedenapůl roku starší. Ale v tátovi se nevyznám. Je hodně pryč. Přichází sice každý den, ale většinu dne je pryč a já jsem s maminkou a sestřičkou. Táta je někdy usměvavý a je s ním legrace, jindy je zamračený a na nikoho nepromluví. Zvláštní. Auuu … a také umí ublížit. Moje starší sestřička se táty bojí a i já se ho začínám bát.

Je to zvláštní. Vidím, že maminka má otevřené srdce, ale táta ne. Přijde mi, že jeho srdce je tak trochu přizavřené a jen občas se na chvíli pootevře, až jednoho dne, to je mi kolem tří let se něco přihodí a jemu se srdce zavře. Úplně zavře. Vidím jeho srdce plné bolesti, která chce ven a místo toho je zavřená v jeho srdci. Myslím si: “To ho přece musí bolet.” Pozoruji tu postupnou změna, kdy se z jeho srdce začíná stávat kámen. Okamžitě to cítíme všichni v rodině, začíná být tvrdý a občas zlý. Ani dětský pláč ho neobměkčí a neotevře srdíčko. Začínám se ho bát víc a víc…

Všichni žijeme v lásce i bolesti. Přidá se k nám další domluvená duše. Páni, já ji miluji. Je tak křehká a něžná se silným hlasem. Uf, teda zvládla to tak tak, málem u porodu zemřela. Teda ona opravdu opustila těllíčko, ale pak si vzpomněla na domluvu a vrátila se. Jsem tak ráda. Bez ní by to tu nebylo ono. Už jsme tu všechny tři tak, jak jsme si řekly kdysi tam někde nahoře.

Na chvíli to vypadá, že by snad mohla tátovi srdce otevřít, ale ne, nepovede se jí to. Ach jo. A tak smích a radost střídá pláč a bolest. Všechny tři se naučíme zavírat emoce, přestože jsme všechny citlivé, vnímavé, empatické. Nikoho přece nezajímá, co cítíme, co cítím Já. “Neřvi, nebo ti přidám!” Mně řekne táta po výprasku, kdy mě zadek a stehna pálí jako čert a fakt bolí. Jelita mám ještě pár dní poté jako připomínku. Naštěstí mám své sestřičky. Parťáky v radosti i bolesti.

Čas plyne a jednoho dne se přihodí, že mi předávkování antibiotik poškodí srdeční sval. Jsem na střední, v roce, kdy mám maturovat. Škola mě baví i nebaví. V tu dobu jsem už plně odpojená od sebe, svého smyslu života, své duše. Nevím kým jsem, ani proč tu jsem. Zapomněla jsem na své dary i na smysl svého života. A tak trávím čas občas v nemocnici, občas doma. A postupně i já nechám své srdce raději zavřít, abych neumřela. Té bolesti už bylo příliš. Od otce, který ubližoval, od matky, která mě před ním nechránila, od první lásky, která mě zradila.

Hned se začne žít líp. Přestávám se bát druhých lidí. Začínám opovrhovat těmi, kteří ubližují. Vždycky jsem chránila slabší, ale nyní se ze mě stává bojovník. Začínám bojovat ia sebe. V době maturit už jsem LEDOVÁ KRÁLOVNA.

… A trvalo mi mnoho, mnoho let, než jsem své srdce otevřela, vyčistila od bolestí, začala věřit v život a důvěřovat sobě a druhým. Než jsem se stala autentickou a sebevědomou ženou, která ví, jaké má dary, co je smyslem jejího života, a začala dle toho žít.

Co z toho plyne? Volím život s otevřeným srdcem. Rodiče se zavřeným srdcem nemohou mít opravdu šťastné děti. Proto je vhodné, aby každý začal u sebe a nechtěl měnit druhé. Ty může inspirovat svou proměnou, může jim pomáhat nalézt jejich cestu, může se stát jejich mentorem. Tak jako já jsem mentorkou mnoha lidem, kteří si chtějí otevírat svá srdce a léčit své bolesti pomocí metod a systémů, které mi byly a stále jsou předávány z Vesmíru, protože všechno už bylo vymyšleno, stačí si rozpomenout.

Těším se na všechny duše, se kterými budu spolupracovat, na ty, které si mě zvolí jako mentorku a nechají se mnou provázet od bolesti k radosti. Dovolí mi pomoci jim otevřít své srdce, vyčistit a začít zářit. Stát se tím, kým opravdu jsou. Propojit své otevřené srdce se svou duší, která jim sdělí, co se sem přišli naučit, jaké mají dary a co je smyslem jejich života. Tak, jako to má duše řekla mě. A od té doby už nepotřebuji znát celý svůj životní plán. Stačí mi vědět kam směřuji, co mám v danou chvíli dělat a vidět a udělat právě ten daný krok. Krok k lásce, štěstí, životu v radosti a v hojnosti. Protože i cesta je cíl.

Přidej se ke mně, už je čas na změnu. Předám Ti klíče k Vesmíru. S láskou v srdci

Hana Mikešová
mentorka šťastných a úspěšných žen, mužů, teenagerů a dětí – byznys, vztahy a rodina