ŽIVOTEM SE ZAVŘENÝM SRDCEM

Životem se zavřeným srdcem. Pokora. Láska. Soucit. To byl dar mého otce pro mě. To jsem se naučila od člověka, který mě nejvíc miloval a zároveň celý život nejvíc ubližoval.

Dal mi ho ve chvílích, kdy umíral. Dovolil mi být součástí jeho největší výzvy – život nebo smrt. Únor 2012. Taťka si zavolal své 3 dcery, aby jim oznámil, že skončil jeho boj s rakovinou, nemá sil, má silné bolesti. Morfium je jeho jediná pomoc. Léčba skončila, nemá naději.

Sdělí nám jaký chce pohřeb, co s majetkem… Pamatuji si to jako dnes … Lehce a tiše se zeptám: „Nechceš zkusit tu alternativní cestu tati?“ Byl po několika letech s rakovinou. 36 chemoterapií. Lékaři, kterým vždy 100%ně věřil, řekli: „Konec, posledních 18 nezabralo, skončil jste.“ Dali mu morfium a vrátili domů umřít… Na mou otázku odpověděl, že si to rozmyslí.

Za pár dnů zvoní telefon, zvednu ho a jen slyším: „Asi nemám co ztratit, viď?“ … Já navíc slyším naději… slaboulinkou, sotva slyšící naději: „co kdyby“. .. A tak začala moje několikaletá škola odpouštění, lásky, pokory, soucitu. Rozbor a léčení jeho dětství prolínající se s léčením mého dětství. Otevírání jeho srdce i mého srdce. Zvládli jsme to a ještě několik let žil.