… jako bych to nebyla já. Cestou jsem se někde ztratila.

„Jsem poslední dobou zmatená.“ Povídá mi 16 letá Markéta, která chodí do druháku na střední školu. „Mám dost učení, občas cvičím, chodím s klukem, s našima je to v pohodě. I přesto – jsem jako rozevlátá, tu něco, tam něco a já jen lítám a rychle udělám jednu věc, pak zase už hoří něco jiného. Jsem unavená a občas mám pocit, jako bych to nebyla já. Cestou jsem se někde ztratila.“ Povídá Markétka s úsměvem.

„A s mamkou nebo taťkou o tom mluvíš?“ ptám se. „No, povídám si s nimi, ale tohle jim říct nemůžu. Nerozuměli by mi. Hned by se začali starat, co se děje a začali by se o mě bát. A to já nechci.“ Zavrtí hlavou a smutně se pousměje. Je fakt příjemná. Je mi jí trochu líto. Kvůli povaze nezatěžovat druhé ubližuje sama sobě.

Markéta pokračuje: „ Mamka se mě pořád ptá, co ve škole, co s Matějem a já vždycky jen řeknu dobrý. A ono to i vcelku dobrý je. A i kdyby nebylo, nechci je tím zatěžovat. Vždyť mi pořád říkají, jak toho mají hodně v práci, šéfová prudí, kolegyně je arogantní. Oba chodí domů unavení a hubují, že doma moc nepomáhám. Mamku často bolí záda a táta doma nejčastěji sedne večer k počítači nebo televizi, takže ani nemám moc šancí si s nimi promluvit.“ Jak pomoci současným dívkám objevit svou kreativitu a intuici, tedy sami sebe se dozvíte zde…

Teenagerům chybí opravdová otevřená komunikace s rodiči. Díky informačním technologiím mají přemíru informací a neumí je selektovat. Nedávno jsem četla v jedné knize hezkou větu: „Na planetě Zemi je více vzduchu, než lásky.“ Přemýšlela jsem nad ní. Ano, je to pravda. Většina lidí chodí zamračeně, uspěchaně a chceme to i po dětech. Máme pocit, že když chvíli nic nedělají, je to špatně.

Mizerné je to, že když nic nedělají, jsou na tabletu či mobilu a hrají hry. Nekomunikují. A když, tak málo.

Co jim ukázat, jak mohou žít? Jinak než my, jejich rodiče. Co je nechat snít a povídat si s nimi, jak by jednoho dne chtěli žít? A v jejich snech je podporovat. A ne je pořád strašit, ať se pořádně učí, jinak nebudou mít práci. Co začít brát své teenagery jinak než dosud? Vidět v nich lidi se skvělou budoucností, se spoustou zájmů a hlavně s úsměvem na tváři a láskou v srdci.

A jak se zbavit zmatku?

Během dne mít vše sepsané, pracovat s diářem a mít u úkolů priority. Vše dělat s radostí a lehkostí.

A pak to nejdůležitější, zastavit se. A uvědomovat si sám sebe, kde začínají a končí mé strachy a obavy, pýcha, můj rozum a mé ego a kde začíná být mé opravdové já – plné kreativity, intuice, pokory a respektu. 

A … Zařadit ranní a večerní meditaci, mé dcery si na ni natolik zvykly, že čas věnovaný sami sobě při meditaci milují. Jsou pak klidnější, příjemnější a otevřenější.

Krásný den,

S ♥ Vaše Hana Mikešová