Můj ELEMENT - autor - Klára Mikešová

4. Kapitola

3. Kapitola - Nával informací

MĚNIČ A LIDI JAKO JÁ

Tahle příjemná, horká sprcha, ze mě sundává bolest, smutek a... "Clariso? Jsem doma!!" ...strach. "Dobře!" Zakřičím zpátky na ségru. Dneska je doma nějak brzy. Většinou někde trajdá s kámošema.

Teď už, ale vypínám tu úžasnou sprchu. Za necelou hoďku se zas uvidím s Carol. Vezmu ručník s tygrem na jedné straně a začnu se sušit. Dneska se ve škole chovala, jakoby se včera vůbec nic nedělo. Mně to dělalo lehké problémy. Taky jsem si uvědomila, že jsem se neptala na důležitější otázky. Mám je tedy napsané. Ale, ani teď tam nebudou všechny. Župan, který patří mně, mi je už trochu menší, ale sytost zelené neztratil. Já nejsem ten typ, co ví, na co se má zeptat. To například umí sestra. Vždycky ve slovních hádkách vyhraje.

"Jak si se měla ve škole?" Zeptám se sestry sedící v obýváku v tílku a kalhotkách. "Ušlo to, tedy až na to, že skoro polovina třídy má chřipku." Zašklebí se na mě. "Aspoň, že ji nemáš ty." Lehce se uchechtnu. "Za chvíli jdu zase pryč, tak ať zůstane tenhle byt neporušený." Řeknu s hranou intonací rozkazu. "Ano pane." Řekne jako vycvičený voják a přitom se napřímí, zvedne bradu. "Pohov vojáku." Přitom, už se ani jedna neudržíme a začneme se smát.

"Jak se ta holka jmenuje?" "Caroline, proč?" "Je fajn, že si konečně s někým rozumíš." Usměje se na mě Lucy. Já jí úsměv bohužel nestihnu vrátit, jelikož už se koukám na hodinky. "Už bych se měla jít převlíknout."
-----
Venku je celkem chladno. Neměla bych se ale divit. Už je listopad. Z pusy mi vyjde oblak kouře. Nejsem si jistá, že tam vydržím jen tak sedět. Po chvilce se rozhlédnu. Autobus už konečně jede. Popojdu blíž k okraji. Nemám moc ráda autobusy. Už zastavil. "Dobrý večer." Pozdravím řidiče a začnu házet peníze do automatu, ze kterého o chvíli později vyjede lísteček.

Sednu si na zadní sedačky tak, abych hlavu opřela o sklo. Jak to říkala? Když v pátek půjdeš se mnou... Jak to myslela? Půjdu se jen někam podívat nebo budu pryč na dýl, popřípadě na vždy? Už se nemůžu dočkat na odpovědi. Stačí jen 15 min.
-----
"Ráda tě zase vidím." Pozdraví mě Carol. "Já tě též." "Dneska jsem tě viděla na tréninku. Jsi fakt dobrá. Upřímně, mě by tvůj trenér opravdu štval." "Pořád lepší než být doma." Pouze a jen pokrčím rameny. Sedneme si na nejbližší lavičku.

"Tak povídej, co bys chtěla vědět?" zeptá se mě Carol. "No, za prvé, jestli o nás ví vláda a jestli máme nějaký sociální systém?" "Část vlády o nás ví a ano, máme systém. V čele je jeden muž. Po celém světě máme různé budovy, v nichž sídlíme. Lidi to vnímají za normální budovy." "A ještě něco?" Má zvědavost možná nemá mezí, ale tohohle mi řekla fakt málo. "Ne, nic." To mě zarazilo. Včera mi všechno říkala tak dopodrobna. Něco mi na ní nesedí, i když... to je kravina.

"No dobře. Za druhé, jaké jsou všechny živly, dary?" "Jsou základní 4, od kterých se postupně rozvinuly další. Voda, oheň, vítr a země, z nichž jsou další." "Jaké jsou ty další?" Co tu nehraje... "To ti to fakt musím říkat?" Její obličej se z usměvavého, začne měnit na podrážděný. Proč se tak chová, jakoby ze mě byla už otrávená. Ale ve škole byla v pohodě. "Ano" Počkat, všímat si detailů. "Je to mráz a led, energie jako elektrika a poslední a to nejnebezpečnější, temnota."
Našla jsem to. Tečka v oku chybí. Včera říkala, že tak se rozeznáme od normálních lidí. Jenže ona vypadá jako Caroline a taky tak mluví. Bože.
"Máš dneska čočky?" Bylo vidět, že ji otázka zaskočila. "Ne, proč?" Při této odpovědi jsem ztuhla. Co mám teď dělat? Ignorovat to nebo pokračovat? Jenže od té doby, co jsem se začala bavit s Carol, mi rozhodování v určitých věcech nedělá problém. Což je možná chyba.

"Víš, jak si mi včera říkala, že s tebou mužů někam jít? Jak jsi to myslela?" Celá ztuhla. Jako by se zastavil čas. Jenže on se nezastavil. Zkusila jsem nasadit úsměv. Dotkla jsem se jejího ramene. "Jsi v pohodě?" Pokusila se nasadit úsměv, i když jí to moc nešlo. "Jo jen jsem chvíli neposlouchala." Jasně, myslím, že je čas.

"A teď vážně. Kde je Caroline!" Řekla jsem to trochu víc nahlas, než jsem zamýšlela. "Co? Já jsem Caroline." "Myslím tím tu pravou!" Asi to byla chyba, jelikož v dalších vteřinách mě držela pod krkem.

"Tos neměla dělat." Já se dusím a cítím, jak stisk zesiluje. Snažím se všelijak z toho sevření dostat, jenže mi už dochází síla.
"NECH JI BÝT!!!" Uslyším z dálky křičet pravou Carol. Tedy, alespoň myslím. V danou chvíli toho, jenž mě drží pod krkem, zasáhnou 3 vodní koule. Pustí mě a začne utíkat. Já se sesunu k zemi jak hadrová panenka a začnu kašlat. "To není naposledy, kdy se vidíme." Stihne mi ještě říct, než zmizí. Já jeho slova, ale už nedokážu pořádně vnímat. Všimnu si, jak se za ním rozběhnou tři lidi.
"Claro!" Uslyším Carol z dálky, i když už je nade mnou. "Jacku, je v pořádku?" "Je, jen přidušená." Uchechtne se Jack. Položí mi ruku na krk. Ucítím příjemné teplo. Po pár vteřinách cítím, že se mohu pořádně nadechnout.
"Děkuji." Poděkuji Jackovi. "Bože, jsem tak ráda, že jsi v pořádku." Řeknu Carol a obejmu ji. "Já jsem, ale ty jsi nemusela být." Usměje se Carol.

"Claro, tohle je Jack. Ovládá led a dokáže léčit, jak jsi už určitě zjistila. Jacku, tohle je Clara. Je nováček a ví o nás teď druhým dnem." Jack mi podá ruku a já ji příjmu. "Rád tě poznávám." Pak mi pomůže na nohy.
"Carol, můžeš na chvíli." "Jistě." Jack s Carol jdou o větší kousek dál ode mě. Tudíž neslyším, o čem debatují.
"Jsem rád, že už jsi pořádku." Leknutím lehce nadskočím. "Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit. Já jsem Michael a ty musíš být Clara?" "Ano." Má odpověď je stručná. Po chvilce se na daného člověka otočím. "Chytili jste ho?" "Ne, utekl nám." Musím říct, že je hezkej. Krátké, havraní vlasy. Hluboké, modré oči a v pravém oku oranžovou tečku. Bože, nad čím to přemýšlím!

"Co to bylo za tvora?" Snažím se rozpustit své myšlenky. "To byl měnič. Dokáže na sebe vzít jakoukoliv podobu a změnit hlas. Nevěděl jsem ale, že jsou takhle aktivní. Doposud se nic takového nestalo." Podívá se na mě s lehkou lítostí v očích. Má krásné oči a takové vypracované tělo. Ach jo, už zase.

"Nic se nestalo. Takže není co řešit." Usměju se na něj. "Co tam ti dva řeší?" Zeptá se nás, mně neznámá, černovláska. "Nevíme." Řekneme s Michaelem najednou. "Já jsem Chloe." "Já jsem Clara." "Jo, já vím. Caroline nám o tobě hodně povídala. Je z tebe nadšená. Přece jenom jsi její první nalezený ElMag." Jen se nad tím pousměji. Vypadá na velice milou a klidnou dívku.

"Pojď za mnou." Řekne Chloe a už se někam vydává. Já ji tedy následuji. Dojdeme k nějakému klukovi, kterého ještě neznám. "Simone, chci ti představit Claru." "Teď ne. Nemám čas." Řekne velice nepříjemným tónem hlasu. "Tak pojď Claro. Nemá čas a hlavně náladu." Řekne to tak nahlas, aby to slyšel. On to ale ignoruje a jde někam pryč.

"Proč se tak chová?" "Je naštvaný, že jsme ho nechytili. Mohli jsme se dozvědět, proč to udělal nebo... pro koho to udělal." Pak se na chvíli zarazila, jako by přemýšlela nad tím, co právě teď řekla. O minutku později se bez jakékoli omluvy rozešla za Simonem.
Já tam chvíli stála a přemýšlela, co se teď všechno stalo. Potom, co jsem si vše znovu představila, mi přeběhl mráz po zádech. Rozhlédnu se a zjistím, že všichni kromě Carol a Chloe někam odešli. Na tváři mám kamenný výraz. Holky se taky netváří nijak nadšeně. Pomalým krokem k nim dojdu.

"Víš, jak jsem ti včera říkala, že si můžeš vybrat do pátku, jestli se mnou půjdeš či ne?" Začala Carol. "Tak bych to už potřebovala vědět teď. Chloe je naše velitelka, je dcera našeho vůdce. Jen, abys to věděla." Myslím, že by bylo vhodné, abych šla. Jenže, co ségra a Xandler? Oni to zvládnou. Navíc, budu s lidmi, kteří jsou stejní jako já.
"Půjdu s vámi." Teď už není cesty zpět.

Další díl je na světě ;)
Budu ráda za koment a hlasování :)

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.