"Tři" dám to. "Dva" věřím si. "Jedna" vyhraji. "Start". Zazní výstřel, a co nejrychleji vystartuji. Miluji běh 100 m, vždy vyhraji. Doprčic soustřeď se. Neohlížej se za sebe. Už jen kousek. Teď. Pomalu dobíhám. Zase jsem vyhrála, ostatně jako vždy. Spíš běžím sama proti sobě než cokoli jiného.

"Sakra Claro, příště chci, abys byla ještě rychlejší. Vždyť to nebyl běh, ale ploužení" začne na mě křičet trenér. "Dobře, příště to bude lepší" zavřu oči, abych jimi neprotočila. "Fajn." Blbec. Co si o sobě myslí. Ať si to zkusí běžet sám. Po chvilce chození se jdu napít. Nejsem ani nijak moc unavená a vyčerpaná. Teď už mě čeká jen skok do výšky a pak se jde domů.
-----
Bronzový klíč ladně strčím do zámku a 2x otočím doprava. Dveře se s lehkým zavrzáním otevřou. Další věc, kterou musím udělat. Namazat panty u hlavních dveří. S naštvaným výrazem vejdu dovnitř. Tašku z atletiky hodím do koupelny. Dojdu do kuchyně kde první, co spatřím, je kocour Xandler. Proč se tváříš tak naštvaně? Místo toho abych mu odpověděla, se na něj podívám ještě naštvaněji. Chápu. Pomalu a nemotorně se otočí a vrátí se na své škrabadlo v rohu kuchyně. Ano, rozumím zvířatům a nemám ponětí proč, ale je to tak. Někdy mám pocit, že jim rozumím víc než lidem.

Dřív než otevřu ledničku, zpozoruji na ní papírek. Další domácí práce. "Vykliď myčku, vysaj, vytři a pověs prádlo," přečtu nahlas, aby to slyšel i Xandler. Uslyším z rohu lehké zabručení. Jojo, tak to dopadá, když se narodíte do špatné rodiny. Se sestrou Lucy jsme dvojčata. Ona je ta oblíbenější, protože je prý na rozdíl ode mě normální. Nenávidím své rodiče. Mám radši i školu.

Jen proto, že rozumím zvířatům a lehce rostlinám tak jsem hned divná. Už mě chtěli dát do nějaké výzkumné laboratoře či co. Jen díky své ségře jsem furt tady. Ona je asi jediný člověk, který mi rozumí. Je to možná i moje nejlepší kamarádka. Ano je to tak. Nemám žádné dobré kamarády. Je mi to líto, ale už jsem se s tím naučila žít.

Hej, si v pohodě? Rychle trhnu hlavou a podívám se tím směrem. "To nic Xandlere. Jen jsem se zamyslela" lehce se na něj usměju. Když vidím, že chce něco namítnout, rychle otevřu ledničku,  vyndám jogurt, který v tu chvíli popadnu a otevřu šuplík s příborem, z kterého vytáhnu lžičku. Pak už jen pomalu odcházím do svého malého pokoje. Můj pokoj není zrovna největší, ale zato je aspoň uklizený a útulný. 2 stěny jsou oranžové a ostatní bílé. Oranžová je krásná barva. 1 postel a šatník, k tomu 1 regál a neuklizený stůl a 1 malinká knihovna plná knížek. Jogurt položím na stůl a ladnými kroky dojdu před zrcadlo.

Postavu mám lehce vypracovanou a štíhlou. Pleť celkem dost světlou. Obličej mám malinko protáhlý a rozumně úzký. Nos je malý, rovný a nevýrazný. Zato oči jsou hluboké a pronikavé se světle zelenohnědou barvou. Možná mi to neuvěříte, ale v levém oku mám žlutou tečku. Další důvod mé divnosti. No, a rty mám plné. Vlasy. To je má pýcha. Jo já vím, zní to divně, ale je to tak. Barva mých vlasů je světle hnědá. Jsou mi až pod zadek a jsou šíleně husté a pevné. To je asi všechno, co vám řeknu o mém úžasném vzhledu.

Pomalu se otočím a dojdu ke stolu s jogurtem. Těsně než se do něj pustím, pustím na mobilu písničky a pak už se vrhnu na ten jogurt, který je mimochodem čokoládový, poté mě čeká úklid a pak už jen učení na pátek.

Doufám, že se vám první díl a začátek líbil.
Komentujte ;):)