RECENZE

Bylo mi čerstvých 16 let, když jsem začala chodit k paní Mikešové…

Byla jsem teenager, nechápala jsem své okolí, ono nechápalo mě, a ještě ke všemu jsem nechápala ani sebe. Děly si mi věci, které se ostatním nestávaly. Stalo se Vám někdy, že by na Vás někdo v noci mluvil, že by za Vámi někdo šel, když jdete na autobus?

 Mně ano, většinu nocí jsem nespala, nebo jsem se snažila usnout při rozsvíceném světle. Vstávala jsem brzy ráno a můj strach vyvrcholil tím, že jsem se ve svém věku nebyla schopná vypravit do školy – moje ráno tedy začínalo tím, že jsem vstala a dokud jsem byla v pokoji, tak dobrý, když jsem opustila pokoj, tak jsem bleskovou rychlostí seběhla schody k ložnici, kde jsem čekala, než vyleze táta, dojde se mnou dolů a počká než půjdu na autobus. Takto se mnou vstával rok.

To stále nebylo všechno, nesnášela jsem se, nechápala jsem, co dělám špatně, nikomu neubližuju, na nikoho nejsem zlá… tak proč kolem sebe nemám správné lidi? Schovávala jsem se za kde co… Roky šikany se mnou udělaly své, změnila jsem školu a byla jsem rozhodnutá, že tady mě nikdo šikanovat nebude.

Tím začalo mé metalové období, poslouchala jsem hodně tvrdou hudbu, nosila jsem jedině černé oblečení, ostny na rukou, na pásku a řetězy do půlky stehen. Nikdo nevěděl, co ode mě čekat. No jo, ale když nikdo nevěděl, co si myslím, co cítím (jestli vůbec něco) a co udělám, jak bych s někým mohla opravdově kamarádit a on se mnou, jak bych s někým mohla opravdově chodit…? 

Takhle to začalo, v takovém rozkladu jsem přišla k paní Mikešové... Začaly jsme pracovat, vždy jsem byla nakloněná alternativním a nestandartním způsobům. Věřila jsem v minulé životy, energie, v ty věci, které Vás ve škole nenaučí…

Po několika regresních terapiích jsem začala sama vstávat a chodit normálně na bus. Nebylo se už čeho bát, byli pryč, nikdo na mě v noci nemluvil, nikdo za mnou nechodil…

Můj postoj ke schovávání se, řetězům a ostnatým páskům se také změnil, pochopila jsem, že toto opravdu nebude cesta. Moje hra na schovávanou samozřejmě ničemu neprospěla – šikana začala nanovo. Pochopila jsem, že dokud se nezačnu mít ráda a nepostavím se za sebe, tak bude úplně jedno, kolikrát vyměním kolektiv, vždycky se někdo najde. Nejde totiž o ostatní, ale o to, co mám ve své energii, a v mé byl strach, úzkost, zmatení… Sebevědomí nikde, sebeláska nikde, natož láska k ostatním…

Něco se musí změnit, ale co… Ano, vzala jsem to hodně netradičně… Protože jeden z mých problémů bylo polévání vodou od spolužáků, dostala jsem nabídku, nechají toho, když si pro vysvědčení přijdu v plavkách. Přišla jsem si, jak když jsem dostala facku. To přeci nemůžu udělat… Nakonec jsem se rozhodla, že když už tak už… Začaly jsme pracovat na změně mé energie, do vysvědčení chybělo pár dní… Když nastal den D, tak jsem do poslední chvíle nevěděla, jestli to udělám. Nakonec jsem ze sebe zároveň s šaty sundala všechny svoje masky, strachy, všechno, co nepotřebuju.

 Postavila jsem se za sebe, v plavkách, plná sebevědomí a odvahy jsem si z poslední lavice šla pro vysvědčení. Tímto dnem skončila moje šikana, můj strach… Byla jsem to já, autentická, sebevědomá, začala jsem se mít ráda. Bez strachu, že zůstanu sama, že mě někdo bude šikanovat… Později jsem ještě dostala několik lekcí, ale žádná už mě nesrazila k zemi.

Dnes je mi 19 let, letos maturuju a hlásím se na vysokou školu. Ještě pořád dostávám lekce, a ještě jich hodně bude, ale dneska už nejsem v rozkladu. Naopak naučila jsem se meditovat, napojit se na vyšší já, normálně usínat, mít se ráda, mít ráda a respektovat své okolí, milovat a být milována, naladit se na štěstí, dosáhnout věcí, které chci, přijmou věci, které nemůžu změnit… Dneska už mám hezké vztahy se svou rodinou, mám svých pár přátel, kterých si vážím. Snažím se naplnit své cíle a opravdu se daří. Životní zkoušky už dneska beru jako zkoušky, které mi mají něco dát, ne jako: „Ty vole, proč zrovna já?“.

Ano, zůstaly mi mé ambice, vysoké nároky, drzost, nespoutanost, originalita a jedinečnost… Ale dnes už v kladném slova smyslu…

Za to, kde dneska jsem vděčím paní Mikešové… Neumím si představit, kde bych byla, kdybych jí tenkrát nenapsala mail, kdyby mi neukázala, co a jak můžu změnit a kam se můžu dostat. Kdyby mi někdo řekl, že dneska budu přemýšlet, tak jak přemýšlím a budu se k věcem stavět. A to ještě pořád nejsem na konci své cesty.

A.C., od 2021 studentka VŠ

H.M.: Rok 2024, stále jsme v kontaktu s touto dívkou.

A.C. stále studuje VŠ, v těchto týdnech se tato dívka připravuje na státnice a pravidelně několikrát do roka úspěšně zvládá závody Gladiator Race, což jsou velice náročné závody s překážkami. Má dlouhodobý partnerský vztah, respektující vztah k rodičům.

Jak mi nedávno sdělila: "Vesmír je se mnou na každém kroku a pomáhá mi s mým ne úplně jednoduchým životem. Moc děkuji za vše, cos mě naučila a učíš." 

RECENZE

"Tomu nevěřím, to by se musel stát nějaký ZÁZRAK." Tak bych asi v roce 2015 reagovala, kdyby mi někdo popsal můj současný psychický a fyzický stav v roce 2021. Před šesti lety jsem byla ne-mocný člověk. A tak jsem poznala paní Mikešovou. Točila jsem se v kruhu poruchy příjmu potravy, sebenenávisti, odporu k životu, nedůvěře v ostatní, utápěla jsem se v minulosti a strachovala z budoucnosti. Slovo přítomnost jsem ani neznala. Nevěřila jsem, že by se má situace mohla někdy změnit. Ale ona se změnila, myslím si, že každý v sobě máme alespoň malé semínko naděje a pokud nám někdo pomůže s jeho růstem, tak se časem změní v krásnou květinu. Mě se pomoci dostalo, své semínko jsem v sobě našla a začala o něj pečovat. Nyní studuji na své vysněné škole, začala jsem mít ráda sebe i své tělo, mám zdravý vztah k jídlu a těším se ze života. Za to vděčím paní Mikešové, která mě již 6 let provází při konzultacích a kurzech. Děkuji!

J.D., studentka VŠ, 3. ročník

H.M. 2024: Dnes je tato slečna vystudovaná adiktoložka, titul Bc., pokračuje ve studiu, pracuje v poradně v Praze a prochází druhým rokem 5letým psychoterapeutickým výcvikem. Jsem na ni hrdá